siXXa's

Už ani nevím, jak skládat za sebe slova a dělat z nich věty... Takže stručně: dostudováno, práce a pak klid a čas na kultůru (a i nějaký ten život, no:D)... A o kultůře to teď bude... Žádný pokus o recenzi a kritiku, prostě jen takový kulturníček... (kultůra+zápisníček, deníček a nedejbože i nočníček)

P.S. Čistě teoreticky by někoho mohl silně iritovat ten kroužek nad U. Říkejme tomu básnická licence;)

Pro nás (skoro)Těšíňáky jde o srdcovou záležitost. Třeba máma byla už počtvrté:) Já teprv podruhé, ale to vůbec nevadí. Zážitek pořád stejně silný a povzbuzující.

Jde o divadelní představen í v podání české i polské scény Těšínského divadla. A má hned několik specifik:

Tak třeba něco pro milovníky Jarka Nohavicy (který v Českém Těšíně nějaký čas bydlel a ještě teď ho tam občas můžete potkat na ulici – máma je z toho vždycky odvařená). Všechny písničky v představení (až na asi dvě) jsou jeho původní tvorba – ono to taky sedí, že jo: "Z Těšína vyjíždí vlaky..." "Bláznivá Markéta, v podchodu těšínského nádraží..." a spousta dalších i těch bez "Těšína".

Dále je zajímavé, že celé představení probíhá kombinovaně v češtině, polštině (to převážně) a semtam něco i v němčině, aby to odráželo národnostní složení kdysi jednoho města, které pak v roce 1921 rozdělili na Český Těšín a Cieszyn.

A hlavním specifikem je to, že pro Netěšíňáka bývá někdy "pouze zábavné", kdežto pro lidi, co zažili třeba na hranicích fronty lidí z celé republiky, kteří si chtěli koupit garniže, kočárky, proutěné věci, krówky, ..., co ví, že ještě před pěti lety byli Vietnamci i vedle kina,... pro tyhle lidi je to mnohem srozumitelnější a možná i trošku dojemnější... :) třeba pro mě..., ale to jsem asi brečela smíchy, když jsem (byť podruhé) viděla, co to na tom jevišti vyváději:)

Mám chuť sepsat tu celé představení, ale ono to vůbec nejde. Jde o spleť různých gagů a scének a nikomu, kdo to neviděl to nic neřekne (a miluju větu s milióny záporů:))

Být z Těšínska je konečně výhodné:)) Doporučuju! 

Při tomhle filmu jsem se do Kusturicova díla takřka zamilovala a písničky Gorana Bregoviće mě vždycky příjemně naladí (zvláště ty z "černé kočky").

Bylo mi celkem smutno, a tak jsem si koupila v Levných knihách DVD, po kterém jsem už dlouho toužila – schválně, jestli někdo uhádne, co je to zač:) A opět a zas, po letech, kdy jsem viděla "černou kočku" poprvé, jsem se rozplývala ve šťastné a veselé dimenzi. Celý film, od začátku do konce, je veledílo... Kdo jiný, než ó_převeliký_mistr_Kusturica by ve svém filmu nechal hnusného odporného vepře okusovat prorezivělého trabantíka? :) (a to je prosím jen taková menší vložka, co teprv hlavní příběhová linie?). 

Právě jsem smazala, co jsem napsala o příběhu. To by nemělo smysl:) Příběh pěkně zůstane ve mně a kdo chce, ten si ho prostě musí zkouknout sám! :)

Džindži rindži bubamaro ... (průvodní písnička, která se v různých variacích objevuje v celém filmu, doporučuju, i když v téhle verzi mírně pomalá... ááách:))) 

Hm, někdy opravdu netuším, co si mám o některých filmech myslet. Byl skvělý? Byl dobrý? Byl nudný? Byl zábavný? Byl hrozný? Byl to propadák? Byl vůbec? Arizona Dream si asi zaslouží tu poslední otázku.

Jednomu se zdá o rybě s dvěma očima na jedné straně hlavy, Eskymákovi (pardon, chtěla jsem hyperkorektně říct Inuitovi). Jedné se zdá o tom, že lítá. Ještě je tam jiná jedna – mladší, ale minimálně stejně tak šílená jako ta starší. Ještě tam je strýc a bratranec toho prvního. Bratranec má zase noční můru z filmové scény, kde na hlavního hrdinu útočí letadlo. Blázinec.

A jak na to tak koukáte, nevíte, co si o tom myslet. Je to dobrý film? Nudný? Propadák? Nebo ho chytáte na nějakou anténku svého třistatřiatřicátého smyslu, o kterém nikdo neví? Ladies and gentlemen, this is Mr. Emir Kusturica! :) 

Začněme s pravdou hned na začátku. Nebýt Alči, nikdy bych si nevšimla, že se něco takového bude konat (Puda to třeba musela přinejmenším tušit, ale není to ten typ, který každou chvíli upozorňuje na kulturní tipy, bohužel:)). Tak tedy, Alča mi někdy v květnu (možná později) psala, že na začátku září proběhne Semtex Culture 2006 a bude to prý skvělé (měla tehdy na mysli hip-hop stage, což mně teda nijak nezaujalo, ale ostatní – normálnější – kapely se mi zdály úchvatné...).

No řekněte, že ne: 100 °C, Mig 21, Skye, Kosheen, Monkey Business, Support Lesbians a Kosheen! Tak tyhle kapely (a asi milion dalších) já můžu:) V tavISu jsem založila session a účast vypadala opravdu nevalně..., navíc i lidi, kteří mají ve zvyku se odhlásit a nejít. Nemohla jsem nic riskovat a rozhodla jsem se vnutit bráchovi vstupenku jako dárek k 16. narozeninám:) Kupodivu se ani moc nebránil, jen měl podmínku, že musíme jít na Indy&Wich (nějaké cosi, však víte:)).

Na tomto místě mám chuť vrhat blesky na organizátory – i já jsem menší lamař:) Festival měl začínat v 17.00. S bráchou jsme dorazili o půl hodiny dřív v naivním domění, že by snad mohlo všechno jít, jak to obvykle chodí... Haha! Velký omyl! :) Ještě v 17.00 se všichni (teda jen gorily za plotem) tvářili, že času je dost. V pohodě, já bych to brala, ale už jsem slyšela, jak se v dáli "rozcvičujou" 100°C , které jsem si vážně nechtěla nechat ujít. O půl hodiny později se v jedné z přistavených maringotek otevřelo jedno! malé okýnko a začaly se prodávat lístky těm, kteří si je nepořídili v předprodeji – my předprodejoví jsme samozřejmě pořád čekali, že nás pomalu začnou pouštět.

O něco později se najednou zvedl dav před námi a přesunul se k maringotce, která stala z našeho pohledu (vedle) za davem lidí u první maringotky. A tam taky bylo okýnko – a když jste do okýnka strčili vstupenku a natáhli jste ruku, dostali jste pásku na zápěstí. Neorganizovaný chumel lidí se krásně přetlačoval, mačkal, prostě příjemné čekání... Nikdo neprskal, proč taky? (Ani já jsem se netvářila naštvaně a ublíženě, když jsem matně slyšela "stupně", jak hrajou moji oblíbenou Azataki:'( ). Když jsme tak s bráchou stáli (nějakým podivným zázrakem) pořád na konci toho chumlu, dorazila i Puda a Eliška a jejich kamarádka (Ája, tuším). Eliška mi vesele sdělila, že loni to taky byl mazec a když se zjistilo, že si člověk nemůže vzít pití ani jídlo, hromadně se všechno konzumovalo. Mno, plánovala jsem si v duchu, jak ten krajíc chleba oželíme, dvě horalky demonstrativně sníme na místě a litr a půl minerálky vylijeme na gorilu... Nakonec, když jsme dostali oranžový páseček, jsme jen odložili minerálku k plotu, protože zbytek jídla krásně (a nebyl to záměr) zakryl deštník:)

Když jsme přišli k hlavnímu stagei, už tam byla jiná kapela:/ Fajn! Sakra! Já to teda oželím! Nééééééé! Ta kapela vypadala podivně – žádná stěžejní osobnost, které by se mohl člověk zachytit (aspoň člověk jako já nebo brácha:)). Nic. A když začala hrát, pořád to nebylo poznat (a my v té době ještě neměli program, který jsme pak našli na zemi:)). Už hráli asi tři minuty a furt nic. A v tom se ze zákulisí vyřítil Macháček ("Jsem klasik,... hlavně po ránu;)) s brýlema na očích, showman první třídy:) Krom zpěvu nás oslňoval i jinak – třeba tím, že si strčil ty brýle do gatí a pak s nimi měl docela problém:) Hudba, show, všechno! Skvěléééééé (ehm, musím upozornit, že jakožto hudební nekritik se běžně vyjadřuju v přídavných jménech typu "svělé" nebo "příšerné" :)) Mig 21 prostě nezklamali! :)

A do třetice (když počítám Stupně) všeho dobrého i... Jo, jo... to, co se na stagei vyrojilo pak mi hodně připomínalo parodii na Limp Bizkit – něco mi na nich jednoduše nesedělo, přišlo mi, že si hrajou na borce víc, než na kolik měli:) Říkají si Skyline a – jak řekla i Eliška, nic moc, ale pařit se na ně dá.

Pánové (a dáma) z Monkey Business (aspoň tak jsem to vypozorovala) si moc dobře uvědomujou, jak blízko mají k sobě nenávist a láska... To první jsme kolektivně pociťovali, když nás nechali cca tři čtvrtě hodiny mrznout před zakrytou stagei, to druhé jsme pocítili, když Matěj Ruppert (našla jsem i verzi s Matthew, tak každému podle gusta:)) otevřel zobák:) Není to zrovna můj šálek kávy, ale mé "taneční umění" (rozuměj pohupování hlavou ze strany na stranu, občas i nějaký pohyb ramenem) na to naprosto stačí, a tak jsem se mohla přidat k blahem vrnícímu davu:). Stejně jsem je měla nejradši, když na konci rozjeli Slim Jim od J.A.R., ááááách:)

Po M.B. přišla hvězda pátečního večera  – Skye . Bývalá zpěvačka z mé oblíbené Morcheeby. Mno, je to krásná ženská, to jo. Zpívat taky umí, ale ty písničky mě nijak zvlášť nezaujaly... Teda, bráchu viditelně jo, protože mi nedávno psal, jak už ji poslouchá (což je opravdu podivné, protože do té doby jsme ji doma rozhodně neměli:)). Není se co divit, když si sundala kabát a ukázala své, vlastnoručně ušité, šatičky, celý dav mužů pochvalně vzdychl:) (A brácha pak o ní nadšeně mluvil, jak je skvělá a úžasná...:)). Skončila tak akorát, abychom chytli rozjezd, který nás dovezl přímo domů. A doma (na privátě) jsme potkali Pavla, který se hned s bráchou seznamoval, a že prý se to tam nějak střídá..., tak jsem mu musela říct, že je to můj brácha, aby si nemyslel, co za holoubátka si tam vodím:)

Druhý den proběhl vstup do údolí bez sebemenších problémů. Ani batoh už mi neprohledávali, jen ho mírně ošahali. Přijeli jsme až později, protože nás nezaujal dřívější program – třeba Ivuška Frühlingová, Nierika, Southpaw a já nevím, co ještě... Dorazili jsme na konec Khoiby a byli jsme rádi, že ne na začátek:) A pak přišla další perla – Ohm Square . Tuhle kapelku jsem slyšela úplně poprvé, ale udělali na mě ohromný dojem. Zpěvačka měla naprosto krásný a geniální a nádherný a... hlas! V kombinaci s elektronickou hudbou... hmmmmm:)

Na Sunshine jsem byla zvědavá. Na loňském Majálesu jsme je totiž pro příšernou zimu raději oželeli a já jsem chtěla vědět, jestli jsme udělali dobře. Chm, myslím, že jsme nemohli udělat nic lepšího. Všude jsem četla, jaká to není skvělá kapela a tak, ale nic pro mě, vážení:)

Support Lesbians moc nemusím, ale na živo byli dobří. Víc nic, prostě moc nemusím, tak! :) 

The Ecstasy of St. Theresa mě naopak mile překvapila. Honza P. Muchow dělal i soundtrack k Samotářům (a ten je docela povedený). Zpěvačka do elektronické hudby vyluzovala příjemné zvuky, které (aspoň mě) uváděly do skorotranzu:) Po každé písničce se obvykle očekával potlesk a pochvalné bručení, pískání a whatever, ale u téhle kapely to prostě nešlo... Vypadalo to hrozně divně, ale mně se třebas vůbec nechtělo přerušovat zážitek. Jenže byla šílená kosa a všichni bychom radši ocenili něco víc energického, co by nás náramně rozhýbalo – vážně jsme s bráchou uvažovali, že to zabalíme a na hřeb celého festivalu se vykašlem. I Indy & Wich stáli za pěkné cosi (zatímco hráli Sunshine, byli jsme se kouknout).

Naštěstí! Naštěstí jsme se nevykašlali a zůstali až do konce. To, co přišlo pak – jmenovitě Kosheen  – byl nejlepší zážitek mého léta:) Ještě teď si je pouštím kdykoli to jde:) A hráli i mou oblíbenou Avalanche! Mmmmm:) (a jelikož nedokážu psát o silných zážitcích, nebudu psát už nic víc).

Tečka! :)

Mám po noční, spala jsem tři hodiny (víc jsem nezvládla), takže se mi nechce hledat odkaz na info o tomhle opravdu vydařeném filmu. Zkuste třeba www.csfd.cz;)

Vlastně se mi nechce ani moc psát (a to jsem ještě cestou do CPS přemýšlela, kolik toho napíšu!). Proto jen stručně a možná někdy doplním – MOC HEZKÝ FILM, KTERÝ STOJÍ ZA TO VIDĚT..., hlavně nejde o nějaký vymyšlený příběh, ale dotýká se mnoha žen v oblastech, kde došlo k nějakým válečným konfliktům... brrr, na to, že poslední dobou nebrečím, i když bych i někdy moc chtěla (aby se mi třeba ulevilo na duši a tak), tak jsem uronila slzu... Jen jednu, ale to není žádné měřítko! Hrozný pocit, když člověk nemůže ani brečet:))

Původně jsme měli jít na 21.00 do Artu, jenže já jsem dostala noční a to se neodmítá! Proto jsem poprosila Iva, aby rozeslal mail, že já půjdu už 18.45. Naštěstí se Ivo připojil a později přišel iMartin Janík. Chtěla jsem se sice setkat i s Adou a Martinem, ale Ada pracovala do sedmi a kino by nestihla. Ha, jenže! Když jsme vyšli, seděly hrdličky před kinem, dávaly si pivečko a pojídaly šopák:))) To mi udělalo velikou radost – aspoň jsme na chvíli pokecaly (neviděly jsme se s Adou hodně dlouho) a já pak musela běžet do Intersparu nakoupit si jídlo do práce.

Tam jsem potkala (už mě to ani nepřekvapuje) Andy s Michalem – Andy tam tentokrát neseděla za pokladnou, ale nakupovala (třeba seno pro morčátka:)) Trošku jsem si zasteskla nad Nescafé s hrnečkem – mají totiž novou sérii a já jsem tak trochu úchyl... Nemám s kým pít kafe, ale mám na privátě dva hrnky z dřívější série – Ambitious a Talkative , a chtěla bych další a další... (jeden z nich je opravdu moc hezký, fňuk, ale nenašla jsem obrázek:))

V Makru jsem málem umrzla – v mléčných výrobcích rozhodně není teplíčko:/ ale druhou část směny už mi to tolik nepřišlo a tajně lituju , že tam nepracuju na furt, to bych pak byla krásně otužilá:) A v Makru byli i Marek a Tomáš, pak jsem s nimi mluvila v autobuse... a zbytek si musím zcenzurovat – ne proto, že by to bylo o něčem, co bych nechtěla nikomu říct..., abych to řekla čistě a jasně: blabla bla a mít o ždibeček větší sebevědomí a být vtěrka, tak..., tak beztak dostanu odmítavou odpověd:/ áááách jo:/ a taky něčí dovolená a @#*&/@#!!!, ale tady přichází čas k mému (poslední dobou) oblíbenému citátu z Futuramy:

"You can't give up hope just because it's hopeless. You gotta hope even more,

and cover your ears and go 'bla bla bla bla bla bla bla bla!'"

a proto: bla, bla, bla:))) 

Jsem snad jediný člověk na světě, který neviděl film Kdo chce zabít Jessii? (občas mám docela problém vysvětlit ostatním, že v době, kdy oni čučeli na jeden film za druhým, my měli s bráchou zaracha na televizi jako trest za blbou známku, museli jsme chodit spát v osm a o sobotách jsme makali na zahradě – zlaté časy, ještě, že už jsou dávno pryč;)).

Náhodou jsem zjistila, že ji ve středu budou dávat (dnes už vlastně "měli dávat") v Artu – mém oblíbeném kině. Založila jsem kvůli ní na tavISu session a doufala jsem, že někdo projeví zájem. K mému velkému překvapení byl zájem fakt velký (nakonec jsme se sešli: já, Mítek, Slavík, Ondra K., Ivo, Peťan a Kuba). Peťan přispěchal s hodně velkým zpožděním, ale vůbec to nevadilo. Oni totiž jaksi nepromítali. Napřed se nám snažili nalhat, že mají technické problémy. Já dokonce slyšela, jak někdo říká pokladní, že si promítač spletl dny, dorazil před chvílí a není vůbec nachystaný. Za (asi) půl hodiny nám oznámili, že film nedodal distributor a oni nám třeba pustí Supermana se scénama, které nebyly v televizi (páni, tak po chlápkovi s ulízlou hlavou a eS na mužné hrudi jsem vážně toužila). Raději jsme se sebrali a (po dost dlouhém dohadování) zahučeli v přilehlé kavárně. Já dokonce na chvíli odešla, abych se pak vrátila, protože venku lilo a mně se nechtělo moknout.

Povídalo se a povídalo. Moc už si nepamatuju o čem (jednak proto, že jsem myslela na to, jak půjdu na noční, a druhak proto, že mám právě po noční, čekám na vlak a jsem hodně ospalá). Cestou na Úzkou jsme se s Ivem a Mítkem ještě stavili u McDonalda, abychom zakusili slasti cheesburgera (se sýrem – to kdyby náhodou někdo nevěděl, MV*:)).

Nasedla jsem do busu a jela k Ráječku – jo jo, Makro je takový malý ráj. Teda, od drogérie ke vchodu, jinak je tam pěkná dřina. Měla jsem jít do domácích potřeb, ale tam mě nechtěli, zkoušeli se mě udat ve Sportu (tam jsem den před tím měla odpolední a pohoda), ale i tam jich bylo dost. Nakonec jsem byla nabídnuta chlapům z DIY (sakva, právě jsem si uvědomila, že jsem nezjistila, co to znamená...). Ti, když mě viděli, tak se ze široka usmáli a brali mě! (není se co divit, já už tam totiž jednou byla, heč:)).

Ale řeknu vám, že v DIY se nic neděje – do přestávky jsem stihla vyrovnat mazací, motorové, kdovíjakésakva oleje, barvy, štětce, spojky na hadice, hadice, šroubováky, žárovky... a pak jsem se nudila. Semtam jsem navštívila i kluky z drogérie (podařilo se mi donutit Marka K. ke komunikaci:))) a má strašně krásný úsměv a tetování na lýtku a... áááách:))

A ráno jsem zase sedla do autobusu s Dorotou, zapadla do postele a spala až do sedmi!!! (večera)...

... pokračování v dalším postu:) 

* MV = modří vědí 

Jela jsem zrovna po měsíci do Brna a chtěla jsem si vzít nějakou knížku na čtení. Po dlouhém vybírání jsem se rozhodla pro Moraviovu Nudu  – možná v duchu filmu Nuda v Brně ;)

Zaujalo mě, že mám v rukou "čtenářsky zřejmě nejúspěšnější knihu" člověka, jehož jméno mi sice utkvělo v paměti (že by ta důvěrná podobnost v příjmení?), ale nic víc jsem o něm nevěděla. A taky! Co je to za knihu, že se dá takto označit?

Prý psychologická studie! No ano, co taky jiného, Každá myšlenka člověka, který přišel na to, že má sklon k nudě – něčemu, co způsobuje, že nemá k běžným věcem žádný vztah a jsou mu proto naprosto lhostejné a možná i protivné. Přesně takovou nudu začíná pociťovat i ve vztahu se svou milenkou – to jej donutí se jí zbavit, ale nejprve chce mít důkaz její "neexistence" a snaží se ji nachytat při nevěře. Dokonce si uvědomuje, že se k ní chová naprosto stejně, jak se k ní choval starý malíř -soused, než umřel. Ale uklidňuje se tím, že on přeci ví, že se chová stejně, a proto se vlastně chová jinak:)

Knihu raději nedoporučuju – i když jsem ji četla ráda, nemůžu mít jistotu, že se něco takového bude někomu líbit... ale "čtenářsky... nejúspěšnější..." asi mluví i za mně (pokud ty ostatní knihy nebyly naprosto příšerné:)) 

**********

Dnešek je na filmy plodný den:) a tenhle byl vážně skvělý!

Příběh trošku připomínal (jak tak nad tím přemýšlím, tak docela dost) zápletku z filmu Doktor Hollywood , ale ono vlastně vůbec nevadilo, že ho už dobře znám. V hlavních i vedlejších rolích totiž hrála auta! Krásně animovaná auta.

A mělo to i skvělý humor – třeba blbá stvoření hrály traktory, checht:))) Kdo neviděl, nechť to napraví – určitě se bude bavit!

**********

Kdybych tenhle film neviděla, o nic bych asi nepřišla. Ale prádlo se u něj věšelo náramně a některé hlášky byly fakt perly. Možná jsem dokonce příliš málo intelektuální a alternativní, abych tomu dala 14 %, jako 317 hlasujících na CSFD :) To, že je celý film vlastně o tom, že se tři kluci chtějí zbavit svého nepohodlného panictví, každého hned odradí. A ten, kdo miluje "ty jediné správné a hodnotné filmy", neocení ani minutu.

Ale já mám svůj názor! :) Jestliže pointa jako celek není nic moc, některé detaily jsou parádní. Kousky, které kluci vyvádějí Dušínovi, který jim dělá jen problémy, jsou někdy fakt k zasmání. A myslím, že tenhle film od toho je:) A co se trapných scén týče, je jich tam tak málo, že se vážně divím, proč má tolik odpůrců. No jo, holt to není americký trhák a každému se nelíbí vše (a taky, my Češi jsme tak trochu nepřejícný národ).

Jediné, co dostalo i mě, bylo řešení problému "co udělají tři kluci se čtyřma holkama" – prostě a jednoduše (a na můj vkus ne zrovna košer): se všema se na konci vyspala jediná holka! No není tohle kravina? :) 

 **********

 Můj milovaný bratr se obětoval a nahrál mi (asi tak před skoro měsícem) tenhle film. Slyšela jsem o něm už dávno. Jako o filmu, který zklamal očekávání. Proto jsem taky nečekala zhola nic, jen jsem zatoužila naoko se vrátit do dob, kdy jsem měla přehled o každém (spíše komerčním) filmu, který se v naší distribuci šustnul. A povědomí o Špíně Londýna je právě z téhle doby – zlaté časy. Zůstaly mi jen vzpomínky a kupa časopisu Premiere:)

Tak tedy, Špína Londýna vypráví o dvou ilegálech – Turkyni a Lagosanovi. Ilegálové jsou to proto, že pracují načerno, přestože jim to imigrační zákon zakazuje. Potkají se v hotelu, kde většinou provádějí své praktiky prostitutky a kde se občas nachomýtnou zvláštní lidi bez ledviny. Okwe (Chiwetel Ejiofor) – černoch, je doktor s velmi dobrým srdcem, který musí pomáhat všem lidem kolem sebe. Senay (Audrey Tautou) je nešťastná holka toužící po New Yorku. 

Klasický (platonicky) milostný příběh je okořeněn trochou podivných scén. Senay se rozhodne (jako mnozí jiní imigranti) prodat svou ledvinu, aby si mohla splnit svůj sen. Okwe je postaven před dilema – buď poruší své předsudky a bude Senay operovat sám, nebo tuto špinavou práci nechá někomu jinému a bude riskovat její život.

Vyřeší to neuvěřitelně! Ti, kteří nechtějí vědět, jak to dopadne, ať radši nečtou dál:)  Okwe vtáhne hlavního organizátora obchodu s ledvinami do léčky, veme si od něj slíbené (falšované) pasy, uspí ho, vyřízne jeho ledvinu (namísto Senainy), prodá ji a zmizí:) Krása, líp bych to sama nevymyslela.

Jak jsem psala už dřív, nic jsem nečekala a výsledek mě proto mile překvapil. Kamarádka by řekla, že ten příběh neměl začátek a konec, a jestli jo, tak obojí nemělo smysl, jenže mně se právě tenhle typ filmu, který nic neřeší a na konci není vítězství dobra nad zlem tak jasné jako v jiných filmech, prostě líbí:)

Legrační bylo, že jsem po filmu hodně dlouho přemýšlela, jaktože je Okwe černoch, když je z Lagosu. A pak mi došlo, že ten stát v Asii se nejmenuje Lagos ale Laos;) 

V sobotu v šalině jsme se dostali k tématu svázaných japonských školaček. Jako jediná jsem se ohradila, že svázané Japonky se mi líbí. Ještě teď si připadám jako úchylný perverz (možná i jako perverzní úchyl), a chtěla bych se trošku "očistit". 

Poprvé jsem Arakiho fotky viděla v časopisu Reflex z 18. listopadu 2005. V článku Petra Volfa Japonská krása. V internetové verzi fotky nejsou, ale některé se dají prohlédnout na oficiální stránce samotného fotografa (bohužel ne ty, které mám na mysli). 

Muži na to možná koukají jako na něco vzrušujícího, případně ohavného, protože je nahé, svázané Japonky nepřitahují, ale mně nic takového nikdy nepřitahovalo a asi ani nebude:) (aspoň, co se sexuální stránky týče), mně se to prostě líbí z estetického hlediska – je to hezky, kvalitně uděláno, má to nápad a je to originální:)

Tak prosím, zapomeňte, že jsem úchyl, muh:) 

Slíbila jsem si, že každá knížka, kterou přečtu (od začátku prázdnin) tu bude mít svůj post:)

Tahle je další z řady knih s, pro dvacáté století tak příšerně typickou tématikou – jak jinak, opět se hlásí ke slovu holocaust. Knížečka je to teňoučká, ale stejně jsem ji nedokázala hltat. Příběh trvá asi tři dny, a jde v podstatě o to, dostat ze zámožných Židů co nejvíce (rozuměj všechny) peněz. A to všechno prostřednictvím slibů, že nebudou muset zůstat v táboře a podstoupit táborové "konečné řešení", jako ostatní, ale budou vyměněni za německé válečné zajatce... A jak to končí? Samozřejmě se ocitají zpátky v táboře a před tím, než se vydají do Švýcarska, musí projít dezinfekční procedurou a osprchovat se...:/

Tak trochu poznamenaná teoriemi mezinárodních vztahů a učením o Lebensraumu, nemůžu nepřidat jeden úryveček:

(...) 

Konec – a to zde prohlašuji – vše napraví. Ba řekl bych, konec vše dokoná. Jednou se zapomene i na opravdu zbořená města i na opravdu vypálené vesnice; postaví se nové a lepší. Místo mrtvých se narodí nové děti, vyrostou z nich noví lidé. Budou poučenější a vzdělanější, a možná odolnější. Budle-li tomu tak, že naši omluvu přijmete alespoň zčásti, pokládáme to za stisky přetelských rukou mezi vámi a námi, a navíc snad vás ještě požádáme, abyste – až budete na místě, čímž snad poněkud předbíhám, ale chci si to odbýt jednou provždy – ztratili dobré slovo za tuto zemi; válka nám byla vnucena – neměli jsme prostor a zůstáváme i dnes přelidněnou zemí – každá naše matka, která rodí, se musí ptát, zda neudělala chybu, když dala život nové naději říše. A to je jen jedna z přemnoha hořkých otázek. Tyto děti dorostou a budou chtít orat a sít a na plody jejich úrody budou čekat nová ústa. Proto místo srpů a továrních sirén svírají naši skvělí vojáci zbraně ukované z pluhů a kladiv a slyší rachot děl místo prastarých německých písní od řek Rýnu a Dunaje nebo Vltavy; bojují a umírají, abychom mohli žít.

(...) 

Nedávno jsem sice dočetla Lustigovu Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou, ale o tom někdy jindy..., teď čtu Hájili jsme hrad a nejsem ani na 70. straně a už můžu říct, že je to skvělá kniha... Eastlake má naprosto vynikající smysl pro humor,... teda já ho obdivuju!

No, i když..., nejsem si jistá, jestli spíš neobdivuju některé jeho postavy, třeba černocha Alistaira Banjamina, který má každou chvíli sarkastické uštěpačné poznámky...

Malý úryvek:

(...)

Právě v tu chvíli jsme kolem toho ostrůvku projížděli. Vlastně jsme kolem něho měli projíždět, ale zrovna jsme ucítili, že Alistair loďku odpichuje tak, že se zase točí dokolečka.

"Držte ji trošku k pravoboku," křikl Amberjack na Alistaira.

"Kterej to je?"

"Ten nalevo," děl Amberjack.

"Promiňte, pane poručíku, ale vono je to napravo."

"Kdo je tady kapitán?"

"Vy jste jenom poručík, pane veliteli."

"No jo, dobře, tak ji vodpíchněte kruci do levoboku."

"Ježišmarjá, jak ji mám vodpíchnout do levoboku?"

"Rovně, do prdele, Alistaire!"

"Ano, ano, pane veliteli," vyjekl Alistair Benjamin. "Ve svejch útrobách teď cejtím třeas, se mi zdá, jak bych zočil rudou tvář. Že bychom dorazili až k Novýmu světu?"

"Ten indián patří k posádce," vysvětlil Amberjack. "Je to indián Tři losí uši. Takže si z toho nekrupněte do kalhot, Alistaire."

"Rozkaz, pane veliteli. Já to celou tu dobu věděl. To já jenom, aby řeč nestála. Člověku je na palubě tak smutno, jsme v nepřátelských vodách. Nezaútočíme z boku, pane veliteli?"

"Hlavně koukejte, ať jedeme rovně, a jinak držte hubu. Berete vůbec v úvahu ten ostrov, co jsme právě minuli, ten za námi? A vidíte taky, co je vepředu?"

"Ano, pane admirále," odpověděl Alistair Benjamin. "Za námi šedé Azory, náruč Herkulových bran. Před námi modré obzory a širá vodní pláň. A dobrý plavčík vece: Teď všichni modlete se, neb zmizel i jas hvězd. Čacký admirále, rcete, co žádáte, bych nyní udělal?"

"Toť marná otázka," doplnil Amberjack, "plout dál, plout dál a dál."

"No to je světový," poznamenal Clearboy. "Mám zarecitovat báseň Osamělý kovboj?"

"Proboha ne," vyjek Amberjack. "Do prdele, dyť sme ve válce!"

Alistair Benjamin se chystal něco říct. Odpichoval bidlem od dna a udělal při tom několik kroků v loďce. Jenže se tak soustředil na to, co hodlal říct, že udělal jeden krok navíc a vykročil přes palubu. Zůstal viset na bidlu a mával na nás jako veverka na plotě. Teda odpich to musel být náramný a postrčil nás pořádný kus do nepřátelské linie.

"Potřebuju dalšího dobrovolníka," prohlásil poručík Amberjack. "A budete to vy, Clearboyi."

"Nemůžeme ho přece jen tak nechat ve štychu, pane veliteli."

"Chlapi, vy jste svědci," přesvědčoval nás poručík Amberjack. "On přece nechal ve štychu nás."

"Jenomže, pane veliteli," pravil Clearboy, "nemůžu vodpichovat, neboť bidlo má Alistair."

"Tak se pro něho vraťte," prohlásil poručík Amberjack. "Stojí to za to. Vezměte si Losův luk a odpichujte se tím."

"Jenomže tak se, pane veliteli," protestoval jsem, "naprosto zničí pružnost luku, když se namočí."

"Jakmile vydám rozkaz, předpokládám, že ho splníte. Když dám rozkaz, abyste skočil přes palubu, tak žádám, abyste to provedl, Lose."

"Skočit přes palubu?"

"Ne. Dejte Clearboyovi luk. Jestli Alistaira zajme nepřítel... to není špatný nápad," rozvíjel poručík Amberjack, "jenomže my potřebujeme bidlo."

Když jsme se tedy vrátili a spasili Alistaira, byl dokonale dožraný. Prý když tam visel na tom bidle, připadal si jako stoprocentní idiot. Seděl celou cestu na boku loďky a tvářil se nasupeně. Poručík Amberjack už neměl odvahu ho požádat, aby se znovu chopil bidla. V každé bitvě je to kritický moment, když se zhroutí velení. Svůj luk jsem dostal zpátky, ale byl celý mokrý, tětiva schlíplá a mě už přešla chuť hrát dál. Desátník Clearboy začal vyzpěvovat "Mé drahé sprovoď v bezpečí až k domovu". Amberjack se dal slyšet: "Vojsko, zachováváme ticho. Tím nechci nijak kritizovat váš zpěv, Clearboyi. Nepřipadám vám tak trošku jako komediant? Myslím, že tenhle podnik je už sám o sobě kravina, ale měli bychom to nějak přece jenom dovést do konce. Kdyby se nám podařilo oddělat ve vší tichosti pár skopčáků, měl by ten výlet přece jenom jistou cenu. Lose, jste připraven s lukem?"

"Ne, pane veliteli."

"Jak to, vojíne Lose?"

"Tadle věc už nikdy střílet nebude."

"Tak uvažte, v čem to vězí, Lose," vytrhl mi poručík rázně luk z ruky a nasadil šíp na tětivu. "Tady to máte, Lose," a podával mi luk zpátky. "Mám za ušima jako indián. Až uvidím nepřítele, šťouchnu vás do ramene. Vypustíte šíp. Chce to jenom dobré oko. A teď, mužstvo, všichni k zemi. Clearboyi, k zemi. Kovboji k zemi!"

"Pane poručíku, smím mít poznámku?"

"Až po provedené akci, Alistaire."

"Chci jenom poznamenat, že ten člun šíleně teče."

"Já zase chci, abyste všichni vzali na vědomí," pronášel důrazně poručík Amberjack, "že velení tady mám já."

Následovalo dlouhé ticho, během něhož jsme všichni upírali oči před sebe do černé tmy. Pak se poručík Amberjack šeptem zeptal: "A kde teče, Alistaire?"

(...)

Wow, trochu jsem to přehnala, ale couž:) tahle část se mi docela líbí..., stejně jako jiné, ale ty raději opisovat nebudu:)

V pátek k večeru (konkrétně v šest, aby nebylo až takové vedro) jsme se s holkami z gymplu (Zuzou, Andrejkou, Naďou, Lenkou, Adélou a Dášou) měly sejít u KaSS v Těšíně a vyrazit i s dekami k Olze na piknik... Všechno bylo tak krásně naplánováno – jídlo a pití s sebou, dobrá nálada, sraz po dlouhé době,... všechno včetně počasí...
Ještě ve čtvrtek večer jsme "dozařizovaly" poslední věci... v pátek na půl desátou večer jsme měly jít do archeoparku v Chotěbuzi na prohlídku "Za Slovany s baterkou".
V pátek ráno už nic nevypadalo:/ Paní z archeoparku mi volala, že prohlídka možná bude, ale záleží na počasí, a jestli bude velká bouřka, ještě zavolá.... a máme si s sebou vzít baterku a pevnou obuv! Rozeslala jsem informace a doufala, že to, co je nade mnou !není! bouřkový mrak, ale nějaká fatamorgána..
V jednu odpoledne to bylo ještě horší – pořád pršelo... piknik bylo třeba zrušit, ale usmálo se na nás štěstí a v šest večer jsme se všechny usmívaly na kamarádčin prázdný byt... a zas to jelo: škola, chlapi, chlapi, škola, chlapi, chlapi, škola... no jo, většinou jsme měly podobné názory (a co je kupodivu, můj názor sdílely holky, které jsou zadané!!! takže kdo zná můj názor (krom J.V. asi nikdo), musí se teď divit:)) Nějak moc jsme se zakecaly v kruhu na koberci (to abychom si vynahradily piknik) a na vlak do Chotěbuze jsme musely dobíhat...
A jaká byla prohlídka? Chm, představte si slovanské hradiště na kopci, jedno nádvoří obehnáno kůly, druhé přírodním valem (no, spíš přírodou zarostlým) a třetí zarostlé stromy (prý se tam kdesi nachází i pohřebiště)..., k tomu přidejte notnou dávku tmy (baterky jsme nesměli mít při výkladu zapnuté, aby bylo vidět, kam průvodce ukazuje), a jako poslední ingredienci přimíchejte fakt, že nejste žádní zvláštní obdivovatelé archeologie, takže vám díra v zemi, kterou přes zátaras vidíte na padesát metrů rozhodně nepodlomí kolena:)
Ale jo, bylo to docela fajn, musím ocenit snahu pořadatelů – jejich záměrem bylo dopasovat pár strašidelných prvků jako duchy, strašidla a tak, jenže!.... jenže! byly s námi taky děti! (a děti už asi taky nejsou to, co bývaly) ty děti! (co už asi nemají žádnou fantazii) si hrály na hrdinské děti a v podstatě to celé pojaly jako honbu za strašidly, takže nás strašidla neměla šanci vylekat... celkově pak z toho byli zklamaní i pořadatelé... ach jo, dneska jsou to dospělí, kdo se rádi nechají vylekat:)
Na zpáteční cestě nám ujel vlak (podezíráme ty děcka, protože se nějak dlouho zdržely u mletí mouky mezi dvěma kameny) – musely jsme jít pěkný kus cesty až do Těšína pěšky, tma, auta (převážně kamiony, protože je v Chotěbuzi hraniční přechod), občas jsme měly strach, aby nás nepovažovaly za sexuální pracovnice, nebo aby nás ty šlapky (to je jiný výraz pro sexuální pracovnici:)) nezbily, že jim pochodujeme po rajonu:)
Přišly jsme s kamarádkou (k ní) domů kolem půl jedné a ještě asi do tří jsme kecaly, znáte to: škola, chlapi, chlapi, škola, chlapi;)

Konečně jsem se dostala ke čtení "normálních" knih, na které nemám přes rok čas, a sáhla jsem hned po "zaručené tutovce" od Anthonyho Burgesse...
A docela mě zklamala... nebo spíš, ničím mě neuchvátila a rozhodně ji nemůžu zařadit mezi své oblíbené knihy.
Možná to bude tím komplikovaným slangem,.. možná to bude tím, že mě neuchvátila myšlenka léčit supernásilí sledováním supernásilí..., možná mám prostě jen jiný vkus:)

V šuplíku mám cd Kubrickovy filmové verze a hodně váhám, jestli to chci vidět, i když to všichni vychvalují do nebes nebeských...
Je taky docela možné, že jsem "zmutovala" z těch knih, co čtu přes rok:) Uvidím, jak se mi bude líbit Smrt je mým řemeslem Roberta Merleho...

Když už jsem se s těmi fotografiemi tak krásně rozjela, tak musím! přidat taky link na něco mooooc povedeného:)

A jtm, v průvodním textu je i zmínka o mně;)

S bandou kamarádů (Janka, DO, Dworkin;), Pavel, Petr Klenovský) jsme si zašli prohlídnout vagonovou výstavu portrétních fotografií Antonina Kratochvila...

Fotek bylo strááášně málo, ale hezké jsou, to jo..., pánové slintali u žen..., a mně se moc líbil Billy Bob Thorton (ááááách:))

Viděli jste to? Ne? Nebere vás tenhle žánr? Pche!

Ok, myslím, že jsem někde slyšela o čemsi jako právo na vlastní názor:)

Mně se to teda moc a moc líbilo..., ráda se nechávám opíjet rohlíkem a nezajímá mě nic o tom, jestli je to reálné nebo není... akce totiž byly naprosto báječné, na příběhu bylo jasné leda tak to, že dobro zvítězí...