siXXa's

Jak jsem se někdy v neděli slíbila, tenhle post se nebude jmenovat "Hody". Ono by to totiž bylo příliš okaté a nebylo by to ono... Tenhle příběh je totiž opravdu i o želvách... Ale nepředbíhejme:)) Ještě bych chtěla dodat, že tady asi nebude nic nového (pro ty, kdo četli jisté dva další blogy), ale já se nenechám utlačit a napíšu sem svůj pohled na věc:)

Dávno, dávno tomu, když jsem ještě netušila, co budu uplynulý víkend provádět, napsal mi brášule, jestli bych se nechtěla spolu s DO, Míšou, Mítkem a Pudou objevit na víkend v Rajhradu. Chm, proč ne. Docela mě to zaujalo a neviděla jsem v tom žádnou levotu. Jak tak šel čas, postupně jsem z různých stran zjišťovala, o co vlastně půjde. Hody! Po počátečním úděsu nastalo ještě větší nadšení roubované starostí, co se na takové hody oblíká. Shodou okolností se Brnem prohnala dvojsmršť mamka-teta (byly v Mikulově na vinobraní) a ty mi nasadily do hlavy velkého brouka: "Ty si chceš vzít sukni? To tam zmrzneš!" Chm, a teď babo raď:/ Měla jsem riskovat, že budu vypadat jako ignorantský buran nebo umrznout? Napsala jsem brášulemu, a když mi napsal, že tam budou i feťáci, rozhodla jsem se pro rifle – feťáci tam nebyli, ale bylo tam naopak takové vedro, že jsem měla radši mít sukni).

V sobotu odpoledne (dost na to, abych se stačila po noční vyspat) jsme se setkali (Mítek, Míša, DO a já) na nádraží. Míša mi pomohla koupit lístek... Mno, opravdu jí tam bylo potřeba, protože v jedné části nádraží se musí vyzvednout lísteček s číslem a počkat na to, až čísílko zasvítí nad přepážkou – a to já samozřejmě nevěděla:) Ve vlaku nám Míša prozradila něco o rajhradských zvycích – něco o posledním tanci a podloubí (před dvacátou druhou nepublikovatelné;)). A proto jsem si domluvila poslední tanec s Mítkem (samozřejmě s podmínkou "žádné podloubí" a on kupodivu souhlasil:)).

DO si v Rajhradu posteskl, že taková vesnice a mají na nádraží podchod, kdežto v Prostějově ne (není se co divit, já v Prostějově nebyla, ale co jsem slyšela...:)). Naproti nádraží stála sokolovna – místo konání hodů. Brášule měl čekat, ale nečekal. Nevadí, vydali jsme se hledat jeho dům. Míša říkala, že podle letecké mapy mají na zahradě bílý plastový stůl:) Když jsme míjeli sokolovnu, uviděli jsme někoho v kroji. Dovolila jsem si naznačit, že to vypadá jako brášule, ale DO mě utišil slovy, že na brášuleho je to příliš chudé! :)) Jenže, on to vážně brášule byl:) A byl překvapený, že už jsme tam. Ukázal nám májku, sál sokolovny, svoji stárku Lucku a zavedl nás k sobě domů – ten plastový stůl tam vážně měli.

Paní H. (maminka) nám uvolnila celou ložnici. Já s Míšou jsme si zabraly manželskou postel, DO a Mítek trojmatrací a ještě jedna matrace zbyla pro dalšího kamaráda (brášulova), který měl dorazit později. Asi v tuhle chvíli jsme si vzpomněli, že s námi měla přijet Puda, která se ale neozvala. Ještě při pojídání svačinky, kterou nám paní H. nachystala, jsme se trošku podivovali, ale pak nás brášule zavedl do svého sklípku a rázem jsme na Pudu zapomněli – promiň Pudi, ale košt je košt;)

Sklípek se skládal ze dvou částí (světlé a temné) a ze schodů, které i střízlivému vsugerovávaly, že je příšerný alkoholik. Brášule nám dal ochutnat tři druhy bílého vína. Nějak si nejsem jistá, ale tuším, že to bylo Vetlinské, Ryzlink a pánové Müller Thurgau (a jestli se to píše jinak, tak znalci prostě prominou). I když bylo od každého strašně maličko, asi se to na mé mysli hodně podepsalo. Jako zářný důkaz bych naznačila něco o slibovaných želvách (Míša a Mítek už to sice na svých blozích popsali, ale šlo o mé želvy, takže tak nějak to bylo:)). Nikdo už asi neví jak, ale dostali jsme se k tématu lvích prdů. Míša pronesla: "Víte, že lvi prdí?" Chvíli jsme to glosovali a pak vedle mě sedící DO řekl něco, co mi znělo jako: "To jsem nevěděl, želvy prdí." Naivně jsem se zeptala: "Želvy taky prdí?" DO na mě zrpvu koukal nechápavě a pak nám to (hlavně mně) došlo! V tu chvíli jsem dostala šílený záchvat smíchu. A když říkám šílený, tak mám na mysli záchvat, jaký jsem v životě neměla... Smála jsem se, dusila se, brečela jsem a nemohla jsem přestat. Ještě teď, když si na to vzpomenu, tak se nemůžu udržet. "Želvy" je teď takové klíčové slovo, které mě dokáže opravdu rozesmát...:)

Jak se blížila devátá hodina, brášule se nám pomalu přestával věnovat – není se co divit. Jako hlavní stárek toho měl asi hodně na starosti (teda, ne asi ale určitě). Mezitím přišel jeho kamarád Martin (co studuje VUT a byl taky stárek). Docela na nás bylo znát, že se krotíme a mluvíme naprosto slušně a srozumitelně. Ve chvíli, kdy Martin odběhl za brášulem, jsme se ujišťovali, že před ním nevypadáme jako pošuci:) Ono to není jednoduché, pokud nešlo o SV řeči, mluvilo se třeba o holce, kterou brášule před osmi lety zavřel do okovů v temné části sklípku... (Míša nám vlastně předvedla i výlez z temného sklípku á la Kruh, což jí musím pochválit, protože se mi na chvíli zastavil dech... brrrrr).

Dostali jsme vstupenky a povel, že se máme nejpozději v devět dostavit do sokolovny. Provedli jsme. Dostali jsme H na zápěstí a usedli ke stolu, kde jsme měli cedulku s nápisem "Taviči Hauzikovi". (Ještě na chvíli zůstanu u toho H. Dostala jsem ho na pravé zápěstí, a když jsem se ráno probudila, zjistila jsem, že ho mám otlačené i na pravém boku. Chvíli jsem podezírala SV Míšu, ale další noc jsem se tak trochu pozorovala a zjistila jsem, že si ve spánku nepřirozeně ohnu pravou ruku pod pravým bokem..., no hrůza, co se člověk o sobě nedoví...:)).

Do sokolovny jsme se dostavili na čas. Chvíli jsem ještě měla pocit, že tam se svým outfitem (rifle a halenka) nezapadnu, ale za chvíli se začaly nakupovat různé typy (třeba drsný hip-hoper s takovou tou vysokou kšiltovkou:)). Kapela byla tak trochu hrozná, ale to nám zábavu nekazilo. Ani slečna zpěvačka vypadající, že její hlavní pracovní poměr je kdesi ve vykřičeném domě, nebyla hrozná natolik, abychom si ji pro to pamatovali. My si ji ale pamatovat budeme, protože její oděv nám vyrazil dech pokaždé, když prošla kolem – vysoké kozačky na klínu, minikraťásky, ze kterých jí čouhal zadek a top od žeber nahoru... uáááá:) Zábava ale byla skvělá. Stárci a stárky nás oblažovali svými kulturními vložkami v krojích na lidové téma, kolovalo výborné víno (já pila Dobrou vodu za šílené peníze, protože se slečna špatně dopočítala a já se nepodívala, takže jí to sežrala), kluci si přinesli hnusně smrdící burčák, tančilo se...

Byla jakási podivná volenka, či co, a pro mě přišel jeden (nastrčený) stárek. Konverzace s ním byla úchvatná. On:"Jak se vám tu líbí?" a já: "No, líbí...". I když jsem huba nevymáchaná, nevěděla jsem, co mu na to říct... Historku o želvách by asi neocenil a v tom hluku určitě ani nepochytil:) Mírně se mě dotklo, když mě zničehonic odhodil a strčil do náruče DO, ale pak jsem to pochopila. Právě se blížil okrojovaný pár, který vybíral penízky za slečny. Každý muž měl ocenit "svou" slečnu. Zatímco Mítek za Míšu dal korunu (kterou navíc ani neměl), DO mě prý ocenil na všechny drobné v peněžence:)) Pak jsem ještě polapila Mítka a chvíli jsme se spolu otloukali o další páry na parketě. Nejdřív v rytmu valčíku, potom i polky a pak ještě něco... Lidí jak much, ale bylo to lepší než na začátku, kdy mě brášule doslova dotáhl na parket, kde za ostrého světla křepčily snad jen další tři páry... Děs! Já-stud z toho budu mít trauma ještě do konce života:) V jednu chvíli jsme se s Mítkem bavili, že se nám brášuleho domeček líbí, a že se k němu nastěhujeme, ale nemůžeme oba, tak se ho zeptáme, jestli by nás tam chtěl. Mítek se samozřejmě zeptal dost podivně, takže jsme brášuleho museli vyděsit: "Brášule, budeš mít na svatbě s jjPS tuhle stuhu?" :) Jenže ono to mělo být trošku jinak, napřed jsem se měla ptát já, jestli brášule chce Mítka, a jestli by odpověděl, že jo, tak už bychom se neptali na mě... Mítek=popleta! :) S Mítkem jsem si teda "užila" i ten poslední tanec – ploužák. Já ploužáky nemám moc ráda, protože když se člověk nemůže k druhému tisknout, za nic to nestojí. Zmínila jsem se i Mítkovi a ten mi dovolil pověsit se mu na krk. Ha, ha, samozřejmě jsem toho využila, jak nejlíp jsem dovedla, takže v jednu chvíli určitě měl pocit, že ho něco/někdo škrtí:)

Hudba skončila někdy po druhé, ale já už v té době byla mírně vytuhlá... Měla jsem po noční, ale hlavně! Na takové návaly prostě nejsem stavěná:) Dorazili jsme k brášuleho domečku, zvedli truhlík zpátky na parapet (my ho ale neshodili), probudili paní H., která nám přišla otevřít, chvíli ještě sváděli mini boj o pyžamo (Míša svou noční košilku neuchránila a za chvíli se v ní promenádoval Mítek!), kluci se tam ještě chvíli něžně haštěřili (:O), Míša je plazmo zaběhla polít vodou (škoda, že nedokážu popsat, jak elegantně se sesunula z postele a potichounku se plazila ke klukům, zatímco já jsem vydávala zvuky typu: "uáá, Míšo, nech mě!" apod.), ještě jsem jednou klepla na lampu a byla tma... a byla až do chvíle, kdy jsem se probudila. Míša mě přivítala slovy, že skoro celou noc nespala, ale zato vypozorovala některé naše zvyky... uááá, nechtěla nic prozradit, leda jistou maličkost, ale ta se naštěstí netýkala mě:) U celkem zbrklé snídaně se zničehonic rozhodlo, že se půjde na mši (měla začít za čtvrt hodiny), mezitím se pod okny prohnal průvod stárků a stárek doprovázený kapelou Ištvánci. Dokonce jsme se dověděli, že s námi budou Ištvánci obědvat:O :)

V kostele to byla docela zábava – tak zcestné a omezené kázání už jsem dlouho neslyšela. Jak píše i Míša, mluvilo se mimo jiné i o zážitku pana faráře, jak za jeho studentských let potkal zfetovanou mládež, která do sebe bodala nožem, či jak nás čtyřicet let komunismu a šestnáct let konzumismu!!! odklonilo od boha a tradice:/ S hrůzou jsem si uvědomila, jaký vliv jeho "šíření pravdy" musí mít pro ty, kteří mu věrně naslouchají... hlavně teda pro starší lidi, kteří jsou tak trochu mimo realitu (jakkoli hnusně to zní) a slova pana faráře jsou pro ně alfa omega... Jako největší ožrala jsem musela pět minut před koncem mše odejít z kostela.... Bylo tam docela vydýcháno a já sebou málem sekla (na svoji obhajobu připomínám tu Dobrou vodu, kterou jsem celý večer ucucávala a historku o diskuzi se Zemanem, kde jsem taky musela opustit sál). Procesí zase spěchalo zpátky do vsi a cestou se pomalu rozpadávalo. Ištvánci se zastavili u nás..., teda ehm, u brášulových:) Dostali jsme hodně dobrý oběd. Zlikvidovali cosi cukroví a já několikrát vytáhla na světlo hodové otázku, kdy už konečně pojedeme. Což o to, mně tam bylo dobře, ale přede mnou byla noční a já se chtěla ještě pořádně vyspat... J

eště, než jsme se vypoklonkovali na nádraží, provedli jsme brášulemu menší levárnu..., teda, z našeho pohledu pravárnu, ale mám mírný pocit, že se naštval. My jsme mu totiž s Míšou dlužily peníze na benzín ještě z dob, kdy jsme jeli na Hron. Tak jsme mu nechaly vzkaz a peníze v notebooku. Jenže! Milý brášule, neříkej, že ty bys mi nedal peníze, které mi dlužíš...! Takže prrr, a všechno dobré, ok? :)

Děkuju za hody: brášulemu, rajhradskému lidu, Mítkovi, Míši, DO, hovnu v podchodu za to, že bylo jen jedno, a tak dále:)

Do Brna jsem dorazila sama, tamti mě nechali a ještě tam zůstali:) Šla jsem si schrupnout a pak na noční. Tam jsem vyklidila pole a teď jsem ráda, že mám zase spoustu času jen pro sebe:)

The End:)

Ve středu jsem čekala na Úzké na autobus (číslo 63, směr Chrlice). Bylo už po deváté večer, strašně jsem se těšila na noční, přičemž slovo "strašně" je ve tvaru ironickém:) 

Přišel si ke mně sednou pan B. (od slova bezdomovec). Koukl na mě, už už otevíral pusu, že mi řekne o cigáro/peníze/kdo_ví_co_jiného, ale zarazil se, podíval se na mě a řekl: "Slečno, vy jste tak krásná! To bych nevěřil, že jsou dneska ještě tak krásné slečny. A jste taky inteligentní." (chm, pomyslela jsem si, ta čelenka asi byla dobrá volba, ale sakra, proč takový úchyl?) Všechno jsem mu odkývala, abych měla pokoj. Myslím si svoje, ale nebudu mu přeci osvětlovat jeho zatemněnou mysl. Pan B. pokračoval... Prý ví, že jezdívám šedesáttrojkou na Chrlice a jsem strašně inteligentní a krásná (pomalu mě začal nudit). Musela jsem se na to vysmrkat. Pravil, že potřebuje taky kapesník, tak jsem odvětila, že mu klidně nějaký poskytnu. Začal kolem sebe smíchy prskat, že prý "...to by bylo... já! a vy! (ukazoval idiotsky prstem, abych pochopila, jaký "já" a jaká "vy"...), když jemu je 53 a mně 20..." Musela jsem ho ujistit, že bych mu přirozeně dala kapesník nový a rozhodně bychom nesmrkali z jednoho (najednou). Asi jsem byla mírně drzá, protože se mě zeptal, jestli mám bratra a při kladné odpovědi ještě dodal, jestli mě za ty drzé řeči doma mlátí. Pche! Mně? (ale pravdu říct, zatrnula jsem, protože něco takového mi už párkrát řekla i máma). A když vyrukoval s tím, že určitě studuju ekonomku (s myšlenkou na fss jsem lživě zapřela), a že jeho bratr je taky ekonom. A on (pan B.) mi říká, že nemám jednou hledět na peníze a mít je za základ svého života...

Prý mu kvůli mě ujel vlak. Politovala jsem ho a řekla mu, že by měl jít, aby mu neujel další. Asi jsem to neřekla dostatečně jasně, protože se mi začal smát, jaká jsem hloupá, protože on je tam autobusem... Heh, samozřejmě jsem mu musela říct, že hloupý je tu on, protože mu nedošlo, že otravuje... Ještě jsem si vysloužila pár hlášek typu "jo, ty ženské, jak ony jsou hloupé"..., ale naštěstí už pak šel:)

Mám já to zapotřebí? Nemůže o mě škrtnout někdo normální? :O Bla, bla, bla...

Když jsem si v pondělí ráno (po noční) zapla mobil, nečekala jsem, že by mi mohla přijít nějaká sms – mobil poslední rok používám hlavně jako hodiny a každá zpráva mě skoro vyděsí. Jaký byl můj šok, když jsem zjistila, že mi ty sms přišly až tři a ještě k tomu od brášuleho!!!

Psal mi celkem neutrálně. Na konci ale projevil zájem o můj volný čas. No páni, co se děje?! :O S brášulem si nepíšeme jak je rok dlouhý a teď až takhle? :) Přes icq jsem z něj vytáhla i detaily! Zval mě na výlet. Na výlet na Slovensko za Tavičema na Hron! S Míšou! No dobrá tedy, tak jsem se obětovala a přikývla:) (popravdě, oběť to byla příjemná:))

Malý problém nastal s mým nákupem jídla a mým přesunem k Tescu, odkud jsme měli ve středu v jednu odpoledne odjezd. Kolem půl sedmé ráno jsem se totiž dostala z práce, zahučela do obchodu a koupila si deset rohlíků s tím, že nic víc asi potřebovat nebudu. Pravda byla taková, že jsem si rozespalá nedokázala představit, co bych mohla potřebovat a chtít na dva dny:) Na privátě jsem sebou sekla do postele a zatímco jsem zavírala oči, stihla jsem si ještě nastavit budík na jedenáctou. To byl vynikající nápad, protože mi fakt trvalo hodinu a půl, abych se dostala z postele, vyčistila si zuby, projela hřebenem vlasy, oblíkla se, snědla tři rohlíky, zapila je mlíkem a vylezla na (na můj nevyspalý vkus velmi ostré) slunce. Málem jsem přišla pozdě, protože jsem se cestou zastavila do Sodatu a ukořistila jednu odpolední a dvě noční v Makru.

U Tesca už seděla Míša, brášule byl očekáván tak za půl hodiny;) Než dorazil (mnohem dřív než jsme tipovaly), prošel kolem nás pán bez nohy a zeptal se nás, jestli nemáme otvíráček. Brášule nás pěkně usadil a jeli jsme. Každý samozřejmě převzal předem určenou funkci – brášule řídil, Míša navigovala a já jsem spala. Prospala jsem (s občasným bděním) celou cestu až do Starého Hrozenkova. Jak jsem se pak dověděla, prospala jsem i tu část, kdy brášule málem vypadl z okýnka;) Těsně před hranicí jsme zastavili u benzínky – chtěli jsme tankovat a samozřejmě navštívit místní wc, abychom měli o pár zážitků víc. Jenže ono se tam nestalo vůbec nic;) Jen jsme si s Míšou připadaly trošku nelegálně, protože na wc bylo napsáno, že se platí 5 korun, ale nikdo je po nás nechtěl:) I tankování neproběhlo jen tak – auto, které u stojanů stálo před námi, někde zapomnělo řidiče (pravděpodobně neměl na zaplacení a myl hrnce).

Za hranicemi jsme se ocitli v jiném světě – tak trochu jako na Ukrajině (aspoň takhle si Ukrajinu představuju já). Každou chvíli na nás skákala cedule nabízející ovčí sýr. Těch cedulí bylo docela dost, dokonce víc než ukazatelů cesty, které bychom rozhodně ocenili víc. Tak se stalo, že jsme se museli párkrát otáčet a vracet se, abychom zjistili, že z druhé strany ta cesta značená je! Ale to jsme ještě netušili, že skočíme na špek autoatlasu.

Jeli jsme z Ráztočna přes Sklené. To byla, pánové, jízda! :) Cestu jsem nejprve vyznačila tmavě modře, ale jak tak teď na ni koukám, není to ona – ta pravá pravděpodobně začíná až u hotelu, přes Bralovu skálu:O Vypadá hezky, co? :) Dva kilometry jsme jeli prakticky rally:) Začalo pršet a my jsme ještě "museli" zajet až k hotelu Remata, kde na nás čekalo několik (brášule tvrdí, že asi čtyřicet) (asi) karatistů, kteří zrovna koncentrovaně cvičili. Vrátili jsme se zpátky a našli tu pravou (v mé mapce nezamodřenou) cestu. Byla to tak parádní jízda, že se brášule musel (se svým květinkovaným deštníkem) na kopci přesvědčit, jestli nám náhodou cestou něco neodpadlo. Právě kolem jela "tatrovka". Kdybychom ji potkali cestou, asi by bylo o srandu víc:)

Dolů do Banské Bystrice (kde ten den v kempu Iliaš hnízdili vodáci) jsme sjížděli po úchvatných sepentinách. A kemp jsme zase nenašli napoprvé! Zajeli jsme si kus za a pak za jízdy vyzpovídali pána na kole. Cestou ke kempu pak ještě paní, která nám (naštěstí) poradila, že nemáme přejíždět přes železniční přejezd a odbočit doprava. A tam to bylo, za "železničním domčekem" ještě kus, mezi stromama...

Napřed jsme mysleli, že to asi bude omyl, ale za chvíli bylo vidět i pár stanů a autobus. A mezi stany už pobíhali někteří Taviči a někteří z nich dokonce byli překvapení, že tam jsme (některým to prý bylo vyslepičeno předem;)). U sprchy (podivné boudy s barelem na střeše) jsme potkali Kyja, za chvíli se kolem nás slítli i další. Brášule strašně moc toužil po tom, že vlítne právě se sprchující osobě do sprchy a vyleká ji. Jenže si nebyl jistý, jestli tam náhodou není holka. Koukali jsme po lidech a sondovali, kdo by tam tak mohl být. Nakonec jsme na to přišli – byl tam Pavlík. Jenže to už bylo pozdě, protože se za dvě vteřiny opravdu objevil ve vchodu do té bedny:)

Ještě se muselo jet nakupovat do Tesca (já teda opravdu musela, protože vidina rohlíků a rohlíků a pak už ničeho mě děsila). Nacpali se k nám Pavlík s Mítkem. Honza Kasal si dal objednávku na ručník a jelo se. V Tescu to vypadalo úplně stejně jako u nás. Jen jsme semtam nevěděli, kde co hledat. Ptali jsme se na osušku, ale naštěstí jsme to řekli česky, protože vymyšlená varianta překladu nakonec zněla hodně trapně (bohužel si už nevzpomenu:)). Utieraků tam nakonec bylo celkem dost. Zlomyslně jsme uvažovali o růžové barvě, ale naštěstí v nás zvítězilo dobro a Honza dostal ručník tmavomodrý:) Cestou zpátky se brášule rozhodl, že to bude zábavná cesta. Trošku nepřirozeně kroutil volantem a na prašné cestě ke kempu to napřed šíleně rozjel, aby pak z ničeho nic zastavil a dokázal nám, že zastaví na pěti metrech. Byla jsem tak překvapená, že jsem dostala šílený záchvat smíchu kombinovaný s neschopností nadechnout se:)

V kempu už čekal táborák, večeřelo se, začlo se i popíjet a zpívat. Zpěvu se ujal, jak jinak, opět a zas Nikola. Kdo neví, co to znamená, ten si to nemůže dostatečně představit ani poté, co to tady trošku popíšu:) Když se totiž zpěvu ujme Nikola, musí se zpívat, tak jak on píská. Můžete si začít jakoukoli písničku chcete, ale Nikola se občas rozhodne, že není dle jeho gusta a svým silným hlasem začne zpívat něco jiného:) Při takových zpěvech je pak naprostou samozřejmostí, aby se zpívala česká, slovenská, (občas i) německá hymna. Nesmí chybět taky ta anglická a semtam se někdo ozve se slovy: "... a jjPS ať zazpívá tu polskou..." (jenže na to já neslyším, zpívala jsem ji jen jednou a to ve stavu notně unaveném, muh:))

Jsem slaboch. Opět jsem odpadla mezi prvními (teda až po Dance). Měla jsem po noční a byla mi strašná zima, moc jsem toho sice nevypila (jeden kelímek ferneta ředěný vodou), ale byla jsem mrtvá. Nacpala jsem se do spacáku, který mi půjčil brášule (díky, díky, díky) a asi do tří jsem se zahřívala. Občas jsem se i probudila – třeba těsně před tím, než se nocí ozvalo: "...bluéééé..." a vzápětí kroky, a doporučení, aby dotyčná osoba raději chodila zvracet jinam než k stanům našich spolukempařů:) Pak jsem zase spala. Kolem třetí ráno do stanu dorazila Míša, i s brášulem:) Kdo viděl můj stan pro dva, kde dva mají místa spíš míň než tak akorát, nepochopí, dokud nezažije – my tam vážně spali tři!!! :) Ale to byl boj o Lebensraum! V jednu chvíli jsem se překulila na bok a kus noci mi trvalo, než jsem se odhodlala vytlačit Míšu a překulit se zpátky na záda. V osm ráno jsem vstala a šla na záchod a vody se za mnou zavřely – už nebylo kam se vracet:)

Za chvíli začali vstávat i ostatní. Po snídani se sbalili a my je poprvé mohli vidět v akci. Postupně odplouvali – některým jsme prorokovali brzké koupání, protože se hodně podezřele kymáceli. Nakonec odjela i Janka, která měla jet s námi. Zůstali jsme tam sami, naložili se do auta a ještě jeli kousek po proudu, abychom jim zamávali z mostu. Jenže, nebylo je vidět a nám se nechtělo čekat (dost dobře už mohli být dávno fuč).

Zpátky z BB jsme jeli přes Zvolen, trošku naokolo, ale po červené cestě:) Za zvuků Sto zvířat (úplně jsem se do nich zamilovala). Zjistila jsem, že svět je malý, protože Míša začala vyprávět o Liborovi (TM) a klukovi, co chodí k nám na FSS a má krovky na brýlích:) A když jsme dorazili do Brna, ještě jsme se (s Míšou) ujistily, že na vodu fakt nechcem a rozešli se do tří stran.

Výlet to byl parádní, to se musí nechat:) Aspoň teď můžu říkat, že jsem za tyhle prázdniny byla v zahraničí (Polsko nepočítám, když v Těšíně stačí přejít most) a aspoň mám jasno, že na vodu mě nikdo nikdy... ne proto, že bych byla z cukru (někdy sem napíšu o tom, jak to chodí na Kosícím táboře), ale proto, že mám tendenci rychle nachladnout a být pak nepoužitelná. :)

Ale proti gustu... Vodě zdar! :)

Dávno, dávno tomu, svěřila jsem se Peťanovi se svou touhou zkusit někdy squash (taky ještě tenis, ale o tom zas jindy, až to nastane;)). Reverend o tom básnil, Bratr Petr byl vždycky strašně nadšený, když šli hrát squash, můj táta taky..., tak sakra, já to chci taky zkusit!!! :)

Domluvili jsme se ještě když jsem byla doma (v neděli) přes icq. V pohodě, sraz tam a tam, v 11.40, protože kurt bude zamluvený na 12.00. 

Ve středu v 11.40 jsem stála na České a Peťan nikde. Hm, asi zapomněl..., no není se co divit, když jsem mu pak už nepsala, jestli to platí. Napsala jsem mu nenápadnou sms, zda už je na cestě. Za chvíli mi přišla odpověď, že čeká na Hlaváku a kdeže jsem zas já!!!! :) Jsme totální poplety:) (a neví se jistě, kdo to spletl, já to tipuju na sebe)

Ale nebyl to až takový problém, naštěstí se rezervace dala o půl hodiny odložit. Centrum je to teda parádní, je poblíž velké zatáčky na trase 12, 8 a 10 – detaily neznám:)  Mají tři kurty. Ale to není až tak důležité:) Hlavní je, že je to fakt skvělá hra!!! Byla jsem mokrá jako kdybych vylezla z hodiny aerobiku (to jakože porovnávám reálnou zkušenost;)) a jsem ráda, že byl Peťan trpělivý a nechtěl to hrát profesionálně;)

Ještě jednou děkuju, Peťane:) 

Včera, když jsem se vracela rozjezdem z práce, vytipoval si mě jeden mladík (já ho pro změnu taky tipuju, a to na max. 19). Chtěl se asi ukázat před kamarády, že dokáže sbalit i to největší nemehlo v buse:) Muh, chudák malá. Když jsem mu oznámila, že se seznamovat nechci a že mu nebudu svěřovat, kde bydlím a tak, začal na mě útočit tím, že jsem asi z gymplu, protože on se s gymplačkama bavit neumí. Ptala jsem se ho, jak je to možné. Prý proto, že se gymplačky povyšujou. No jo, mě teda nenapadlo se nad něj povyšovat, ale když s tím začal, musela jsem si v duchu přiznat, že na tom něco bude – rozumu moc nepobral:)

Všechno jsem mu odkývala, taky se přece nebudu hádat s nějakým cizím člověkem, což jsem mu taky řekla. Teda, ne přesně tohle, ale naznačila jsem mu, že se s cizíma moc nebavím. Na to on zas se skvělým útočným argumentem. Prý asi nemám moc kamarádů. Ani 200! Heh, zeptala jsem se ho, jestli si kamarády počítá, dělá seznamy a známkuje je podle oblíbenosti. Zíral na mě a pak mi řekl, že jsem z jiného světa. A já mu řekla, že mě to těší. Pak ještě chvíli otravoval, zeptal se, jestli jsem na všechny taková zlá. Řekla jsem mu, ať si to nebere osobně, že jsem taková protivná na každého chlapa. To taky bylo velmi chytré:/ Začal se mě vyptávat na můj osobní život, na rozchod a takové kraviny. A já mu začala vyprávět o tom, jak to chodí na brigádě – že stojíme vedle sebe, každý má na starost asi čtyři druhy časopisu, po lince si postupně posíláme objednávkový list a skládáme časopisy na hromádku a posíláme ji dál. Když jsem mu tak odpovídala i na otázku, jak dlouho jsme spolu byli, znejistěl a zjistil, že asi mluvím o něčem jiném:) Pak ještě dodal, jestli jsme tam byli spolu, a já mu odpověděla, že se nemůže divit, vždyť někdo ty časopisy do novinových stánků odnést musí. Pak ještě chvíli seděl, zmateně koukal, moje téma "O počasí" se mu taky nezdálo. Nakonec to zabalil se slovy: "Ty jsi vážně z jiného světa," a odešel zpátky ke svým kamarádům... Háááááhááááá, jsem a děkuju za to, muh;)

Někdy nedávno jsem tu psala, že mi Pavel z privátu někoho strašně připomíná. Včera jsem zjistila koho:)

Potkala jsem konečně Lucku z vedlejšího pokoje a dostaly jsme se k tomu, kdo je kdo a co dělá. A Pavel? Pavel je už na doktorandském. Tam u vás, na FSS. Co? Pavel? Pavel... Pavel..., božemůj! Pavel D.? Jo, ten.

Ehm, myslím, že jediný, kdo ho může znát, je Luboš:) Předtím to byl jen Pavel_co_tam_moc_není_a_je_dost_v_pohodě. Teď už jde o

Toho_co_mi_opravoval_mou_první_seminárku_a_nevrátil_mi_ji_a_možná_ho_potkám_u_komise!!! Jen mi příjde legrační, že jsem si ho předtím nedokázala zařadit. No jo, když on učí jen něco pro nepolitology, pv. :)

Sedím v CPS (Celouniverzitní počítačová studovna, kdyby to někdo snad neto...) a právě mi zakručelo v břiše! To by ale nebylo tak hrozné, kdybych si v duchu neřekla "Mám hlad.", což mi připomnělo (zas a znova) název jednoho studentského filmu z V. Filmového festivalu FI – Má hlad.

Vzpomínám na něj docela často... hlavní hrdina, kterému podlí agenti zlikvidovali koblihu, totiž studuje u nás na FSS a pokaždé, když ho potkám, tak na něj civím jako na filmovou hvězdu a úplně vidím, jak se zalíbením kouká na svou milovanou koblihu...  já se mu totiž směju do ksichtu a on chudák neví, která bije;)